Train for Change

Cesta do jihorakouského Döbriachu byla nekonečně dlouhá, přibližně osm hodin vlakem a dalších pět autobuse jsme však přežili a pokusili se ještě týž den ubytovat v krásných stanech. Přidělili nám naštěstí ochotného technického koordinátora Gerharda, který zajistil okamžitě vše nejnutnější a provedl nás po útulném kempu.

Ještě týž večer jsme se stihli seznámit se všemi národnostmi naší vesnice číslo 5 – Equality (Rovnost či Rovnoprávnost). S temperamentními Peruánci a Bolivijci, svéráznými Finy, rozjařenými Němci, skutečnými Kinderfreunde (Přáteli dětí) z Rakouska a stále dobře naladěnými Brity. Společně jsme pak prožili 14 nádherných dní (a upřímně v mém životě šlo o dny snad nejsmysluplnější a nejnabitější novými zážitky).

Program byl rozdělen na dvě části. Každý lichý den byl zajištěn centrálně, byly pořádány nejrůznější workshopy a diskuze o pěti základních tématech – o sexualitě a generovém vyvážení (tedy stejném zastoupení mužů a žen v nejrůznějších ohledech života), předsudcích vůči menšinám a národům, LGBTQ (lesbien, gay, bisexual and transgender queer, tedy o lidech homosexuálních a transsexuálních), o environmentálních problémech a světové ekonomice. Měla jsem hroznou radost z toho, že všechna témata byla otevřena všem věkovým kategoriím a to i přes velké jazykové nesnáze. Nikdo se ale nepozastavoval nad nevhodností tématu či se nesnažil cokoliv tabuizovat. Všechno jsme si mohli vyposlechnout, zeptat se na cokoliv, když jsme nerozuměli či nepochopili. Nikdo si kvůli tomu neklepal na čelo, ale ochotně nám vysvětlil vše, co bylo potřeba a nechal nás udělat si svůj názor.

Osobně jsem si nejvíc užila dva workshopy – prvním z nich byl Rainbow day (Duhový den či Den duhy), celotáborová hra týkající se předsudků vůči již zmíněným LGBT (jejichž mezinárodním symbolem je právě duha). Svým přístupem mě všichni zúčastnění strašně příjemně překvapili – žádné posměšky ani narážky (jak jsem bohužel zvyklá z naší země), ale snaha o pochopení pocitů a zkušeností druhých.

Druhým nádherným zážitkem ze společných workshopů byl jeden týkající se poznávání různých kultur – Peruánci a Bolivijci si připravili několikadenní představení svých států – tancem, výrobky i jazykem. Na jejich salsu, panenku chupitu a všudypřítomný smích už zřejmě nezapomenu.

Když nastal den, kdy bylo úkolem koordinátorů připravit program pro celou vesnici, využili jsme jej nejčastěji k výletům – v Döbriachu jsme několikrát vyrazili do města, k vysokohorskému jezeru nebo do hor. Výhled z vrcholků na zářivé jezero byl jedním z neopakovatelných zážitků čtrnáctidenního pobytu.

A pak nastal den D. Posledního července všech 800 lidí z více než 30 států celého světa vyrazilo na speciální vlak – Train for Change (Vlak ke změně) a přesunulo se přes celé Rakousko a české hranice až do Blanska a odtud dál autobusem do jihomoravských Jedovnic, kde program pro všechny pokračoval v zajetých kolejích (přesto si neodpustím drobnou výhradu k Čechům a jejich přístupu. Po týdnu stráveném v Döbriachu jsem totiž trošku odvykla naší slovanské nátuře, a tak se mi často zastesklo po rakouské dobrosrdečnosti a ochotě).

A tak jsme pokračovali. Kromě stále nových workshopů připravovaných dobrovolníky z celého světa jsme se vydali i na dva obrovské výlety. Nejprve jsme se vypravili do Brna (za jeden z největších úspěchů považuji třičtvrtě hodinovou cestu autobusem do této metropole asi ve sto lidech – včetně trošku nespokojených domorodců). S mnoha zájemci jsme pak navštívili Petrov, špilberské katakomby a kapucínskou hrobku a užili si neopakovatelnou atmosféru českého historického města.

Nejkrásnější zážitek vůbec si ale většina z naší vesnice odnesla z posledního výletu po Moravském krasu. Pro mnohé byla návštěva Balcarky vůbec prvním pobytem v krasové jeskyni. A následný pohled na Macochu pak většinu přinutil k posvátnému mlčení. Navíc pro mnohé z nás byl pěší výlet celoživotním výkonem, na který dodnes zůstáváme pyšní.

Jak shrnout celý Train for Change? Nekonečně jsem se na něj těšila, a tak postupem času přišly obavy, že budu velmi zklamaná. Nestalo se. Tábor předčil veškerá má očekávání. Nadšení účastníků, vznik skutečných přátelství. Nové, neopakovatelné zážitky, zkušenosti, které bych jinde nezískala a vzpomínky, které mi jistě zůstanou až do konce života.

Děkuji za to všem, kteří jakoukoliv měrou přispěli k těm nejhezčím dnům, které jsem měla možnost prožít. Všem přátelským členům Rote Falken, mým technickým koordinátorům Gerhardovi a Filipovi, nejdůležitějším osobám, na kterých to stálo po celý rok – Hance, Kubovi, Letíkovi, Davidovi a Pólovi, Ps Kopřivnice za nadšenou účast. Díky.