Tradiční výšlap na Javorník 2005

Vstávání nebylo pro nikoho jednoduché. Těla zmátožená vánočním cukrovím a sladkým nic neděláním se musela protáhnout. V Kopřivnici na nádraží se nás sešla slušná grupa a další přídavky nás čekaly ve Veřovicích, odkud jsme taky započali naši cestu. Na Veřovickém nádraží se připojily sestry Heraltovy a taky Peťa Bilka.

Přes prvotní obavy z nedostatečných zásob sněhu byli naopak všichni potěšeni, že i této suroviny se na naší akci dostavilo dostatek. Pod vrcholem došlo k rozhodnutí, že se půjde cestou náročnější a kratší. Stoupání zvládali vesměs všichni na výbornou. I přes teorie, že se Javorník rok od roku zmenšuje, bylo jasné, že cesta utíká rychleji, poněvadž jsme rok od roku lepší a lepší kopcolezci. Mira a Mara se cestou na vrchol stále koupali v závějích i přes naše upozornění, že jim cestou dolů může být zima. Ale nebrali nás vážně, lamy.

Při výstupu na samotný vrchol nás učaroval pohled na okolní krajinu. Bylo jasno a tudíž krásno. Z vrcholu jsme mohli vidět i Praděd, který je cca 70km vzdálený. Každému hned bylo jasné, že tento výšlap patřil počasím a náladou mezi nejlepší. Před chatou jsme se věnovali skupinovým i párovým fotografiím a do chaty jsme nešli vůbec. Při pohledu na tlačenici a vydýchaný lokál bylo jasné, že postát na zimou zkrásněném prostranství venku je jasná volba. Zelňačku a další dobroty dělají i pod kopcem. A tak se taky stalo.

Cestou dolů se dostala na řadu skutečná zábava. Přišel čas lopat a pytlů, sněhu v nohavicích, zmrzlých úsměvů a hlavně divoké jízdy. Jízdou se bavili i ti, co na ničem nejeli, protože to prostě strašně klouzalo. Jen Mira a Mara, mokří od hlavy až k patě z cesty nahoru, nějak podezřele rychle spěchali do tepla. Dočkali se a celá naše výletní obsada obsadila stoly v restauraci pod kopcem. Zelňačka, čaj a prázdný podnik udělali perfektní tečku za našim horalským snažením pro tento rok. Snad ten příští bude alespoň tak dobrý.