RVVZ Vysočina 2012

Nejprve bych snad mohla zmínit něco o tom, jak jsem se vlastně na Vysočinu dostala. Díky mnohým celoročním aktivitám, které Pionýr nabízí, jsem se seznámila s partou pionýrů z Hamrů nad Sázavou. A právě ti mě pozvali na jejich regionální RVVZku. Že prý to bude super a že určitě zažiju spoustu legrace. Tak proč ne? Řekla jsem si, sbalila spacák, karimatku a zápisník a vyrazila daleko předaleko, do Žďáru nad Sázavou.

Ubytovala jsem se s další stovkou účastníků ve zdejší škole a ihned zamířila na první workshop. Filip Rosenkranc na něm mluvil o dobrovolnictví mimo Evropu, především pak o svém tříměsíčním pobytu v Keni. Nadchnul mne tak, že jsem si byla téměř jistá, že se tam musím také co nejdřív vypravit. Pravda, s odstupem mě to nadšení trochu přešlo. Ale ne úplně. Takže kdo ví, odkud bude příští článek :-)

Po Keni jsem se přesunula do Anglie. RVVZ se totiž účastnila skupina Londýňanů v čele se sympatickou Lindou. Vyměnili jsme si pár energizerů, seznamovaček a poté se program lehce rozpadl a my se začali bavit i bez pomoci lektorů.

Pravda, v průběhu víkendu jsem absolvovala dva workshopy, které mě alespoň trochu nadzvednuly ze židle. První z nich nesl název „Peníze, kde ležíte“. Zúčastnění z velké části přicházeli z jiných neziskových organizací a dívali se na nás (tedy vlastně na mě) skrz prsty za negativní postoj ke všemu politickému a za nechuť čerpat finance přímo od politických stran. Musela jsem se pozastavit nad proměnou myšlení – ještě před pár lety byl pionýr to samé, co mladý komunista. Dnes si na to moje generace už ani nevzpomene.

Druhým, z mého pohledu také méně vydařeným workshopem, byla Tatankova Výchova vs. výplň volného času? Ze začátku slibný název se zvrhnul ve snahu přijít během hodiny na nový, neotřelý koncept výchovy dětí a mládeže. Já ale měla pocit, že to všechno na našich táborech děláme už hezky dlouho, a tak jsem byla zklamaná, že mi jeho zanícené líčení nových možností nepřineslo nic nového.

Všechno ale předčily a vynahradily workshopy zaměřené na práci se slepými, případně hluchoněmými-slepými lidmi. Měli jsme možnost vyzkoušet si jednoduché pomůcky každodenní potřeby (které vůbec jednoduché nebyly), Lormovu abecedu, chůzi se slepeckou holí, zkrátka spoustu věcí, která je pro část lidí naprosto běžná a která pro nás znamenala nepřekonatelnou překážku. Právě z těchto diskuzí a demonstrací si ale odnáším nejhlubší zážitek.

A protože právě ti lidé, kteří chystali blok o slepých lidech, organizují RVVZ Vysočina i v příštím roce, určitě už ode dneška budu napjatě sledovat jejich stránky, aby mi neuniklo přihlašování na super akci, která jistě každému něco přinese. Pojeďte příští rok se mnou!