Kongres IFM-SEI

O tom, že budu moct být jedním z delegátů Pionýra, jsem se dozvěděla jen několik týdnů, či řekněme spíš dnů, před zahájením kongresu. Nevěděla jsem zhola nic o tom, jak to na akcích podobného typu vypadá. Nikdy jsem nemusela znát status nějaké organizace, její plán a zároveň si na všechno utvořit vlastní názor a dokázat ho obhájit. A to všechno v angličtině. Není se tedy čemu divit, že několik dní předem jsem propadala panice, že nic z toho zkrátka nezvládnu a ještě cestou do Prahy jsem již poněkolikáté pročítala status IFM a doufala, že všemu správně rozumím. A kamže jsem tedy mířila?

V Praze se ve dnech od 15. do 18. dubna konal mezinárodní kongres IFM-SEI. To je organizace, do které patříme i my, Pionýři, a dokonce máme docela podstatné zastoupení (5 hlasů, které máme, je dokonce nejvíc, k tomu se však ještě dostanu). Takový kongres se koná jednou za tři roky, setkají se na něm všichni členové organizace, kterých je přes 30, a zastupují tak většinu kontinentů, a společně rozhodují o nejzásadnějších věcech, které se týkají celé organizace. Celý meeting je rozdělen do dvou hlavních bloků. Jedná se o plán na příští tři roky a o změnu statutu, což je něco jako zákoník, podle kterého se řídí všichni členové organizace a je tudíž velmi složité tento statut změnit.

Jak už jsem se zmínila, měla jsem strašné obavy z toho, že nebudu vědět, co mám dělat. Všichni mě ale mile překvapili. Jednak nebyl problém zeptat se kohokoliv ze starších a zkušenější, a přestože mě nikdo neznal, všichni mi ochotně pomohli. Navíc se počítalo s větší účastí prvo-delegátů, a tak hned první místo v programu zaujala „představovací schůzka“, na které jsme nejen poznali svá jména, ale také průběh a smysl celé akce. A pak už následovalo ráz na ráz představování a volba kongresového presidia, kontrolní komise, nominační komise, mandátové komise a tak dále, až se mi ze všech těch jmen a vjemů točila hlava.

Konečně nastal konec a s ním tzv. mezinárodní večer. To je akce, na které si každý z účastníků může představit svou zemi – většinou se to dělá za pomoci typického jídla a pití. Zkusila jsem všechno možné, Z Kypru to byly arašídy obalené grepovým želé, z alpských zemí nejrůznější čokolády s podivnými přísadami, z Bangladéše směs něčeho, o čem si vůbec nejsem jistá, co to mohlo být, vím pouze, že mě celá pusa pálila ještě půl hodiny. Cenu za nejhorší kuchyni u mě vyhráli Angličané. Jejich tyčinka z čehosi se vážně nedala pozřít. Nikdo si z toho ale nic nedělal, domorodci se dokonce bavili našimi obličeji nad jejich typickým jídlem. Večer se ale nachýlil ke konci, a protože jsme s Hankou a Kubou nebydleli v hotelu, museli jsme veselou společnost opustit.

Celý páteční pobyt se pak nesl v duchu diskuzí. Jak jsem již psala, naším úkolem bylo nastudovat si celý plán na příští tři roky a udělat si na věc vlastní názor, o který jsme se následně dělili s ostatními účastníky. Určitě znáte, když se s někým nemůžete shodnout na nějaké prkotině. Zažít ale pocit, že se s někým nemůžete shodnout kvůli jeho přesvědčení, rase, jazyku, či politické situaci v jeho státě je něco úplně jiného a dle mého je v takovém případě mnohem složitější hledat jakékoliv kompromisy. Navíc se jednalo i o změně statusu. Jak už jsem také výše psala, my jako Pionýři máme pět hlasů, což je v celé organizaci vůbec nejvíc. A to se samozřejmě nelíbí některým malým organizacím, které mají hlas pouze jeden. Celé odpoledne se tak vedla diskuze o tom, co to vlastně znamená demokracie – jak ji chápeme, naplňujeme a respektujeme.

Večer jsme opět potřebovali trochu oddych, a tak jsme se vydali na večeři do restaurace a následně s několika zájemci i do centra Prahy – musím říct, že cizinci jsou z našeho hlavního města unešení, přirovnávají ji k Vídni či Paříži (z toho jsem měla největší radost… konečně si všimli, že nemáme jen levné pivo, ale i jiná pozitiva).

Sobota pak byla vyvrcholením celé akce. Hlasovalo se o všem přednesených návrzích. Myslím, že je zbytečné upřesňovat, pro co všechno jsme zvedli ruku. Většina se shodla, a to je podstatné. Bohužel kvůli výbuchu sopky na Islandu se všechny lety zrušily a všichni se pak většinou zajímali hlavně o to, jak se dostanou domů (seveřané jeli například taxíkem do Osla, Stockholmu, Helsinek i Kodaně…). Postupně jsme se tedy loučili se všemi lidmi z celého světa. Doufám, že je budu mít ještě někdy šanci potkat.