Digitální fotografie - školení v Turecku

Po brzkém probuzení jsme se setkali na Olomouckém nádraží a odtud společně vyjeli ranním Pendolinem do hlavního města. Po úspěšném setkání se zahraničním koordinátorem Pionýra a předání letenek zařídil letištní autobus ten zbytek. Na letišti už šlo všechno ráz na ráz.



Při přistání v Istanbulu, který si bylo možné prohlédnout jen ze vzduchu, jsme narazili na první nesrovnalosti v letištním informačním systému. Jelikož jsme měli hodinu na přestup, došlo nám 20 minut před odletem, že je asi něco špatně. Po krátkém randevouz na přepážce informací jsme prodělali snad tu nejdůkladnější prohlídku u rentgenu jaká je asi možná a s rozvázanými tkaničkami u bot (ano i ty chtěli vidět zevnitř) jsme spěchali rukávem přímo do náruče Boeingu, který už málem zavíral vrátka.

Po příletu do Ankary jsme obdivovali rozměry a krásu zdejšího letiště. Po kontaktování pořadatelů akce se nám dostalo utěšující zprávy „team is on the road“ a tak jsme čekali. A čekali.
V tomto momentě jsme získali první interkulturní zkušenost, která měla co dočinění s Tureckými časovými návyky. Po půl druhé hodině čekání před a pak v letištní hale nás kontaktoval zmatený organizátor, se kterým jsme nakonec úspěšně nastoupili do auta. Kolem jedenácté večer jsme se spolu s dvěma holkami ze Slovinska octli jako poslední účastníci projektu na recepci hotelu.

Program projektu byl zaměřen na neziskové organizace. Hlavní myšlenkou byla efektivní prezentace organizací na veřejnosti. Techniky focení byly tedy zaměřené na kompozici a zachycení důležitých prvků obrazu pro správné vyjádření atmosféry. Po několika teoretických přednáškách jsme chodili do terénu a zkoušeli tak nové tipy a nápady. Jedno odpoledne bylo také věnováno studiové fotografii a světelným efektům. Jako netradiční aktivitu pořadatelé zařadili focení tou nejstarší metodou – dírkovou komorou, která do programu vnesla kus opravdové fotografické romantiky.

Mezi 22 účastníky z 11 zemí Evropy se našlo i pár velice zkušených fotografů, kteří dokázali posunout cvičení a přednášky o kus dál a díky nim proběhla velká část výměny zkušeností právě mezi účastníky. V programu bylo samozřejmě nachystáno jak několik výletů autobusem do blízkého okolí, tak i celodenní výlet do Ankary, kde jsme prošli muzeum, Ankarský hrad, centrum, vyhlídkovou věž a také největší mešitu ve městě. Na jedné z vyjížděk jsme navštívili také starostu města Kirikkale (400 000 obyvatel), který nás uvítal tradičním černým čajem a nadšeným proslovem o důležitosti těchto mezinárodních akcí.

Program akce byl pestrý a kromě tradičních mezinárodních večírků a tureckém kulturním večeru, proběhlo i venkovní grilování při okolní teplotě téměř deset stupňů pod nulou nebo několik netradičních aktivit z iniciativy účastníků ve formě her či aranžovaného focení „poslední večeře“. V návaznosti na to bych se rád zmínil také o skvělé turecké kuchyni, která nás den co den překvapovala svou originalitou. Všudypřítomný čaj nebo pravá turecká káva už jen podtrhovaly celý stravovací zážitek.

Závěr patřil večírku na rozloučenou a výstavou nejlepších fotografií zachycených během projektu.