Tábory 2025

Jenomže faktem je, že dobrovolná služba trvá zpravidla půl roku až rok a takto dlouhý čas není ochoten obětovat každý. V prosinci minulého roku mi došla pošta mimo jiné s informacemi o zkrácené dobrovolné službě v Portugalsku. Nejprve jsem o tom jen mluvil, ale nakonec jsem odeslal motivační dopis den před uzávěrkou. Celý trochu zdlouhavý proces nakonec mé jméno pustil mezi dalších 100 lidí ve výběru a já se pomalu připravoval. Z každé země bylo vybráno maximálně pět účastníků. Z české kotliny jsem to byl za Pionýr já, dále pak Eliška ze Skautu, Lenka a Katka z organizace Duha a Tereza.

Evropská dobrovolná služba v Portugalsku trvala 6 týdnu od 9. června do 19. července 2007 a celý ten čas jsem měl pocit, že jsem zažil něco výjimečného. Práce, jež je nedílnou součásti služby, zahrnovala pomáhat a zajišťovat hladký průběh světového šampionátu v plachtění. Plachtění je sport, který málokdo zná nějak podrobně, při tom Česká republika disponuje celou řadou dobrých reprezentantů a olympioniků.

Po příletu do Lisabonu nás v letištní hale čekal velký transparent a zástupci hostující organizace Rota Jovem. Jejich úsměvy v nás probudily důvěru a hned po příchodu na místo srazu jsme obdrželi jasné informace o odjezdu autobusu, který nás zaveze do našeho nového a v Portugalsku přesto přechodného bydliště. První ubytování bylo v semináři nedaleko místa, kde jsme měli být přesunuti na dobu, kdy budeme pracovat. Pokoje po dvou až po třech, vlastní koupelna a velká společenská místnost, kde se odehrál nejdůležitější prvek akce a to po příjezdový trénink. Celý týden jsme budovali kolektiv, spolupráci, důvěru a poznání. Snídaně formou švédských stolů, na oběd výběr ze tří jídel, na stole krom vody a džusu také červené víno a venku před budovou krásna zahrada plná palem a eukalyptových stromů.

Trénink byl obohacen o spoustu netradičních aktivit jako výuka evropských tanců, interaktivní prezentace, hry a soutěže. Program byl striktně dodržován a celý kolektiv vedoucích pracoval na sto procent.

Po tomto neuvěřitelném týdnu následoval přesun do lokality budovy letního tábora, kde jsme měli strávit následující čtyři týdny. Pro některé to mohl být šok, ale já jsem pionýr, takže bydlení na malém pokoji, kde se rozkládalo osm patrových postelí mě nějak nepřekvapilo. Spíše potěšilo, poněvadž být nucen řešit různé klíčové situace s tak rozmanitou skupinou lidí, dodává celému souboru zkušeností ze zahraničí opravdový náboj. Následující čtyři týdny se nesly v duchu práce, patnácti sousedů po všech stranách postele, toalet a sprch na konci chodby a snídaní v jídelně, kde jedly děti z tábora. Před budovou bylo nádvoří, kde se přes den proháněly desítky malých dětí a hned za nádvořím byl malý tunel vedoucí přímo na pláž. Atlantik je sice chladný, ale na pláži bylo krásně a večer zde probíhaly mnohé menší i větší večírky.

Každé ráno jsme vyjížděli z nádraží našeho spacího městečka S. Pedro do města plachtění a golfu, Cascais. Zde také sídlí Rota Jovem. Práce probíhaly ve dvou směnách po šesti hodinách. Ranní směna začínala v devět hodin na náměstí, zápisem docházky u našich vedoucích a vyrazilo se na místo práce. Ta zahrnovala několik odvětví. Od pomoci na stanovištích lodí tzv. boat parks, přes logistiku, půjčovnu vybavení, administrativu, pomoci na parkovištích apod. V práci byly zahrnuty veškeré potřebné a jednoduché pozice. Každý měl svůj pracovní plán, kde se střídaly odpolední a ranní směny, pracovní pozice a volné dny. Nejčastější prací byly práce v boat parcích, protože na šampionátu bylo přítomno celkem 1500 lodí a 2000 atletů. Konkrétně šlo o pomoc při přistavení lodi do vody, manipulace s lodním vozíkem a včasné přistavení vozíku, když se atleti vraceli z vody. Některá stanoviště lodí byla přímo na pláži, takže volno se dalo využit k opalování nebo stavění čehokoli z písku. Každé pracovní pozici „velel“ jeden šéf. Na ranní směně bylo obvyklé, že se čekalo dvě hodiny, než někdo z atletů přijde a bude chtít na moře a na odpolední se většinou šlo o dvě hodiny dřív domů. Po celý den hrálo v prostoru šampionátu reggae, občas střídáno jazzovou sekci. Všude vládla pohoda, kterou si každý plně užíval. Během dne bylo stravování zajištěno ve VIP stanu formou cateringu, kde se číšníci neustále starali, aby bylo vše perfektní.

Ani nevím přesně jak, ale během šampionátu jsem byl osloven stejně jako dalších sedm lidí pro speciální práci, jejíž náplň nám do poslední chvíle tajili. Nemohl jsem odmítnout, když jsem věděl, že je nás tak málo a vážil jsem si toho, že vybrali taky mě. Jednoho dne nás tajně zavedli do jedné z kanceláří námořního klubu a tam jsme se setkali s doktorem, který se představil jako jednatel světové antidopingové agentury. Dostali jsme školení ohledně náplně práce a našich povinnostech a za pár dní, téměř v utajení, začalo vše fungovat. Vykonávali jsme funkci „chaperone“ což je osoba, která je zodpovědná za transport sportovce na odběry. Náš úkol spočíval ve vytipování konkrétního sportovce, podle umístění v závodu. Po příjezdu dané lodi do boat parku bylo nutné oslovit atleta, vyplnit s ním formulář a neprodleně jej dopravit do kanceláře antidopingové kontroly na odběry. Pokud musel atlet na předávání medailí nebo na tiskovku, museli jsme být s ním. Pokud se chtěl převléci a dát si sprchu, mohl, ale také pouze s naším doprovodem. Pokud chtěl ale na toaletu, nesměl. Většinou šlo všechno hladce, ale mohlo se stát a stalo, že atlet nebyl po příjezdů zrovna ve své kůži a jeho trenér a asistenti vám pak dají pocítit, co je to tahat na antidoping někoho, kdo vyhrál závod, je trojnásobný mistr světa, nemocný, mokrý a unavený. Ale jak už jsem uvedl, v této pracovní pozici je chaperone ten, kdo má větší pravomoc a většinou to po krátkém rozhovoru o samotě pochopil i samotný sportovec a celá věc se rázem dostala do vlídnější roviny.

Po všechny dny byl zajištěn v ústředí Rota Jovem program a když ne plnohodnotný program jako promítání filmu, masáže, horolezectví a podobně, tak vždy místo k odpočinku a internet. Na tomto místě se lidé scházeli hlavně po práci a vydrželi zde až do noci.

Na každých pět dní práce připadaly dva dny volna. Na celý pobyt bylo určené kapesné 100 euro a dalších 115 euro na stravu v době, kdy jsme nebyli v práci. Dny volna mohl každý využít po svém. A když už měl člověk za sebou nejbližší zajímavá místa, mohl jet jakkoli v podstatě kamkoli. Většina lidí detailně poznala Lisabon, který byl jen 30 kilometrů vzdálený a díky našim dobrovolnickým slevám vyšla velmi levně. Za dobu pobytu jsem byl v Lisabonu pětkrát a to hlavně přímo ve městě, ale také na africkém hudebním festivalu nebo pouliční propagaci dobrovolnictví. Mezi další nejnavštěvovanější místa patřil nejzápadnější bod kontinentální Evropy Cabo da Roca, národní park Sintra nebo pláž Guincho, kde byly tří metrové vlny téměř po celý den a spousta surfařů. Měl jsem možnost vycestovat do 350 kilometrů vzdáleného Porta, kde jsem strávil dva nádherné dny plné ochutnávek vín, nasávání atmosféry města a poznávání nových lidí. Tímto utrpělo mé pocket money značné ztráty, ale bylo mi jasné, že při takovém cestování budu muset šáhnout do vlastních zásob. Zajímavosti možná bylo, že cesta v plně obsazeném taxíku do padesáti kilometrů vycházela levněji nebo stejně jako autobus.

Tohoto projektu se zúčastnilo 160 dobrovolníků. 60 portugalských a 100 evropských z 23 zemí Evropy. Celý projekt byl plný zážitků, zkušeností a nových skvělých lidí. Po příletu do Prahy bylo vše jako v jiném světě, ale plně nabitý energií jsem se pomalu začal vracet zpět. Co může být také lepšího, než když vás po příjezdu čekají ještě další dva měsíce prázdnin.

Kompletní galerii (cca 1800 fotografií) naleznete ZDE.